Peklo
24. 4. 2007
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
Peklo
Znám místo kde jednou všechno vzniklo a kde jednou také vše zanikne. Je to Hora Bohů, krásné a zároveň strašné místo. Znám ale také jedno místo kam bohové nevidí, je to místo temné, horší než jakákoli noční můra. Zde přebývá Ďábel, syn Memphysta. Ten který přivedl na svět temnotu a ukázal jí cestu. Na tomto místě je čas pouze rozměrem, ve kterém se dá pohybovat v obou směrech. Z tohoto místa se zatím nikdo nevrátil... až na jednoho elfa, jmenoval se Niruwiel. Avšak to místo z něj vysálo vše dobré, stal se z něj první temný elf. Nalákal na toto místo mnoho elfů. Ti, kteří dobrovolně zavrhli své božstvo, se stali dalšími temnými elfy a ti, co odmítli zavrhnout své božstvo, byli mučeni tak dlouho dokud nezemřeli strašnou smrtí. Mnozí z mučených však svou víru nakonec zavrhli také, avšak mučení je tak zohyzdilo že přestali vypadat jako elfové, avšak mnohem více je to posilnilo. Vznikla tak nová rasa které se začalo říkat skřeti. Ti začali útočit po tisících na svobodná města, vnášeli do nich pouze temnotu a smrt. Když Niruwielovi armády obléhali poslední svobodné město ze dne na den, všechny armády - zmizely.Dodnes nikdo neví co se tehdy stalo, někteří tvrdí že to byli bohové kdo je zahnal. Avšak z toho místa zlo nezmizelo. Na tomto místě zlo zůstane navěky." Tak to byl poslední svitek který Phoelin našel, který mu byl stejně jako ty ostatní na nic. Byl zvyklý na jasné úkoly, ale kvůli tomuhle se musel dokonce naučit číst. Dlouho hledal v knihovnách, kde se mu podařilo najít, kde to proklaté místo leží. Na to nebyl zvyklý, většinou bylo vše jasné například: Dojdi někam a najdi něco. To něco leží tam a tam. Jenže tohle bylo jiné. Měl z toho divný pocit, jako kdyby dělal něco o čem by věděl že je to správné, ale v hloubi duše cítil něco nekalého. Ale na přemyšlení teď nebyl čas, teď hledal ten "zatracenej" vchod do "tý blbý kobky". "Počkat," přemýšlel nahlas, "To jezírko na začátku... no jasně!!!" Obrátil se a běžel zpátky. To ho mělo napadnout již dříve. Bylo to tak jasné a on na to nepřišel. To bylo skoro hanebné. Když doběhl k jezírku, shodil ze sebe nepotřebné vybavení a opatrně vstoupil do vody. Naposled se ještě hlasitě nadýchal čerstvého vzduchu než jeho hlava nadobro zmizela pod vodní hladinou. Našel zde co potřeboval: dva velké železné podstavce. Na každý z nich vložil podivný kámen ze kterého staletí přímo dýchala. Pod ním se otevřel portál který rozvířil okolní vodu. Bez problémů do něj vstoupil. Podle očekávání dopadl na suchou zem. Měl z toho skvělý pocit, který ale následně přerušil pach okolního vzduchu. To by mu nevadilo, kdyby všude kolem neležely mrtvoly bez hlav. Byl to hrozný pohled, nebylo to jako když viděl rozsápaného vesničana, kterému byly vidět střeva. Bylo to mnohem horší, cítil se stísněně - víc než kdy jindy. Nezbývalo mu ale nic jiného než jít dál. Pomalu vytáhl kuši, kterou si následně přehodil přes rameno a vytasil meč. Zdálo se mu že by tato ochrana byla stejně na nic, ale vzal ji už z principu. Cítil se prostě se zbraní v ruce mnohem lépe. Když prošel místností znatelně se mu ulevilo. Avšak pouze na chvíli, neboť v zápětí uslyšel tiché cvaknutí. Insktivně zalehl a dal si ruce za hlavu a později zjistil že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Protože mu těsně potom nad hlavou prolétlo ozubené kolo. Šel dál. Přemýšlel o tom, jestli ta odměna bude dostatečně vysoká za to, že zde takhle riskuje. Mohl žádat trochu víc, o polovinu... to by mohli vzít, jestli budou nadšení, tak určitě.
Z nenadání se mu zatemnil zrak, něco se m začalo objevovat před očima. Viděl hořící vesnici, skřeti podpalovali vše co viděli. Lidé beznadějně utíkali před smrtící armádou. Kolem něj proběhla žena, kterou následně propíchlo skřetí kopí. Bylo to strašné - nemohl nic udělat. Za chvíli se zase ocitl v realitě. Jediné, co slyšel, byl jeho dech. Byla to ta chvíle, kdy věděl, že musí jít, ale nohy tu činnost odmítaly. Nakonec se zvedl a šel dál. Cítil nenávist ke skřetům. Samozřejmě to k nim cítil už dřív, ale nikdy to nebylo něco takového jako tohle. Všude kolem se válela shnilá těla. Ve svitcích četl že toto místo je strašlivé, horší než cokoliv jiného. Nevěřil tomu to se psalo vždycky a všude, jenže nevěděl že tady to bude pravda. Po chvíli chůze uviděl světlo, vypadalo jako denní. Rozeběhl se za ním. Když vycházel z tunelu, přesvědčil se, že to bylo denní světlo. Nebe bylo zatažené a temné, před sebou viděl moře, mělo zkalenou vodu. Nastoupil na loďku, která se před ním z nenadání objevila. Byl překvapený, když se loď sama rozjela. Loď vodu rozrážela jako nůž máslo, ale přesto jela rychle. Sledoval okolí kolem sebe, v dálce viděl město. Opět se mu začal zatemňovat zrak. Viděl bitevní lodě jak obléhají to město, to město co před chvílí viděl. Kanóny ničily a posádky zabíjely vše živé. Za chvíli se ocitl zase v realitě. Bylo mu z toho všeho zle, cítil se nějak divně. Koukal se jakým směrem loďka jede. V dálce se začínal rýsovat malý ostrov, na kterém stála nějaká mohutná stavba. Čím jeli blíž, viděl tu stavbu stále lépe, byla velkolepá a strašná. Podle jeho očekávání loďka za chvíli zastavila. Když vystoupil, uviděl kostru v plášti. Držela šavli, na které probleskávaly černé paprsky. Vytasil meč a nastavil ho na odpor proti šavli. Šavle však jeho mečem projela jako kdyby tam nikdy nebyl. Zatemnil se mu zrak. Viděl skupinu vojáků. Ne skřetů, ale elfů - Temých elfů. Mezi elfy jel jeden člověk, nebyl strašný - on byl totiž strach sám. Náhle před ně skočila žena s dítětem v náručí a muž ji bez soucitu setl hlavu. Ten muž byl zrůda, ale on mu naštěstí neviděl do tváře. Když se probudil, bolela ho hlava. Snažil se na to nemyslet, říkal si že když na to nebude myslet, tělo na to zapomene. Otevřel bránu, rozžehl pochodeň. Scházel pořád dál. Znovu se zamyslel nad těmi vidinami. Nevěděl proč je viděl, byla to ta věc kterou by nikomu nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli. Z jeho přemýšlení ho vytrhl nějaký prapodivný skřek. Když se proti němu rozběhl skřet, neváhal a oddělil mu hlavu od zbytku těla. Znechuceně se na to mrtvé tělo podíval, nechtěl ho šacovat. Řekl si že ruce si špinit nebude. Vydal se dál, šel pěkně dlouho. Za asi 200 sáhů dorazil k dalším dveřím. Když je otevřel, zatemnil se mu zrak. Viděl jak ten muž drží hlavu té ženy. Ale všiml si ještě něčeho nad čím se zděsil, ten muž vypadal přesně stejně jako on. Vidina zmizela. Vrazil do dveří vyčerpaný celou tou cestou sem. Tahle místnost byla úplně jiná než ty ostatní, byla krásná. Omámen údivem málem přeslechl hlas: "Stůj cizinče! Odhoď svůj meč tys prohrál. Míří na tebe devět elfů, kteří jsou přesnější než kdokoli jiný. Jiní zde viděli minulost. Neboť v zápětí zemřeli. Ty jsi jediný co došel až jsem. Ty jsi silný. Psychicky i fyzicky. Dám ti vybrat - buď si necháš ten meč v ruce a zemřeš, nebo ho odhodíš a přidáš se ke mně. To ty budeš vládce světa." A on ten meč odhodil... ... V následujících letech Phoelin zničil všechny svobodné země a nastolil světu krutovládu. Všechny jeho vidiny se následně vyplnily. Stal se z něj vládce celého světa. Lidské plemeno bylo skoro vyhubeno při drancování skřetích armád. Všichni monarchové byli umučeni. Svět byl pohlcen temnotou...
( , 31. 10. 2012 19:56)