Říše Příběhů

In nomine draco

Ozvěna kroků se šířila tichou chodbou jako úsvit před bitvou. Tiché řinčení ostruh připevněných na kožených botách nevěstilo nic dobrého. Těžké brnění již při prvním pohledu vyplňovalo tělo, které bylo zvyklé jej nosit nejen o slavnostních příležitostech a dávalo tak svému pánu ta nejlepší doporučení. Muž pokročilého věku měl na jinak zachmuřené tváři roztrpčený výraz. Jeho styl chůze naznačoval, že tato místa dobře zná, ač občasné zaváhání by dalo náhodnému přihlížejícímu znát, že již v těchto místech dlouho nepřebýval. Žádná osoba, která by o tom však mohla podat svědectví tu nikde nebyla. Statná postava třímala v levém podpaží helmu pokrytou velkými šupinami - znak Dračích rytířů. Celkový vzhled našeho hrdiny by odradil snad i hladového baziliška. A přesto se ze zšeřelých stínů tmavé chodby vyloupla postava, která zahradila rytíři cestu. "Vítám tě doma bratře Gerete. Mám tu čest vás doprovodit k bratru Vilémovi." "Ustup Jeffe, jistě sám moc dobře víš, proč jsem přijel!" "Ano, ale bojím se, že jsi dorazil pozdě. Kalvin je již jedním z nás." Tato zpráva vyvolala na tváři Gereta hrozivý výraz. Jeho obličej zbrunátněl a hrozil snad každou chvíli vybuchnout a současně přitom rozdrtit i posla špatné zprávy. Přesto však léta výcviku a zkušeností udělala své a rytíř se rychle ovládl. Zdá se, že přesně na tuto kartu sázel i posel. "Bratr Vilém mi jistě vysvětlí jak se mohlo stát, že do našeho řádu byl přijat člen, kterému nesložili Přísahu pomoci všichni členové našeho řádu." "Složili ji všichni až na tebe bratře. Nikdo nevěděl, kde se nacházíš a zda-li jsi vůbec živ. Nedal jsi o sobě několik let žádnou zprávu. Jak jsme tedy mohli vědět, že proti němu budeš mít nějaké výhrady, bratře?" Poslova tvář po této větě nabyla nevinného vzhledu, který naznačoval, že čeká odpověď na jemnou narážku. Každý v tomto řádu věděl, že Geret má proti Kalvinovi velké výhrady. A každý také věděl proč. Před několika lety se Geret zamiloval do Jilny. Byla to mladá a krásná žena, kterou by mu snad každý záviděl. Nikdo tak však nečinil, neboť každý věděl, že Jilna svého milence jen využívá. A pak se setkala, díky Geretovi, s Kalvinem, zbrojnošem Gereta a jeho blízkým přítelem. Také Kalvina Jilna učarovala. Spanilá poběhlice to vycítila a využila jeho slabosti. Nikdo nemohl tušit, že v tu noc bude v Zeleném hradě, jak nazývali rytíři své sídlo uprostřed hvozdu, vyhlášen poplach. Nikdo nemohl vědět, že právě Geret bude nucen tu noc vyjet na pomoc Její Výsosti, která se ocitla v obležení horských trollů. A tehdy je oba našel ve stáji poblíž svého koně. Tu noc bojoval statečně a odvážně. Sám zachránil i dceru Její Výsosti, princeznu Helenu, kterou se snažily trollové unést jako alespoň chabou kořist po nezdařeném útoku. Nikdo nevěděl, že statečnost v tomto boji byla posilněna touhou zemřít, než déle snášet žal ve svém srdci. Jeho prosba však bohy nebyla vyslyšena. Utrpěl několik vážných ran, které se zacelily mnohem dříve, než rána v srdci, kterou mu zanechala Jilna. Získal si tak přízeň samotné Její Výsosti, která však těžko mohla nahradit jeho ztracenou lásku. Ač v srdci věděl, kdo za to mohl, nechtěl si nic takového přiznat a vinil z tohoto činu svého zbrojnoše. Ten se však pod hrozbou jeho hněvu skryl a on ztratil jeho stopu. Také Jilna nelenila a zmizela z dosahu zoufalého rytíře. Několikrát se pokusil nenápadně svého zbrojnoše vyhledat a zabít, ale nikdy neměl štěstí. Až jednou se doslechl o tulákovi, který dle vyprávění byl podobný jeho zbrojnoši. Ihned se jal jej pronásledovat, ale nikdy ho nedostihl. Mnoho let projížděl kraje vzdálené i blízké a hledal ho. Kupředu ho hnala stará zášť a nezhojená rána v jeho srdci. A teď, po tolika letech pátrání, se v opuštěném hostinci dozvěděl od jednoho rytíře, že Kalvin je nejen živ, ale chystá se vstoupit i do jeho řádu! Štval svého koně celou cestu a teď se zdá, že nadarmo. "Nuže pojďme," zasyčel v odpověď, "Nesmíme nechat Viléma dlouho čekat." ... Lord Vilém byl již starší muž. Jeho věk mu však stále nebránil ani v dobrém úsudku, ani ve vládě s mečem. Stále si tedy zachovával své přednosti, díky kterým byl před téměř patnácti lety zvolen Velmistrem Dračího řádu. Nyní seděl ve starém dubovém křesle, jehož hodnota spočívala spíše ve stáří tohoto kusu nábytku, než v jeho pohodlí či kvalitě. Tiše sledoval přes celou místnost poslední plameny blikající nad dohořívajícím kusem dřeva v krbu. Tiché zaklepání a následné skřípnutí dveří jej vyrušilo od jeho vzpomínek na dávné doby. "Pojď dál Jeffe a vítám i našeho tvrdohlavého zbloudilce." "Mistře.", odpověděl s úklonou na pozvání Jeff, taktéž člen řádu, který však byl ze všech přítomných nejmladší. "Jak jsi mohl dopustit, aby se Kalvin stal členem řádu!", vyštěkl bez pozdravu Geret na svého starého přítele a mistra. "Ach, ano děkuji za optání, mám se vcelku dobře. Dna mě dnes tolik netrápí a i má stará rána na hlavě dnes nějak dříme." "Odpusť mi bratře, že jsem poněkud zkrátil svůj pozdrav, ale naléhavý problém mi nedá spát." "Tak zaprvé, ty jsi svůj pozdrav nezkrátil, ale vynechal. A co se týče tvého problému, sám víš, že je jen v tvé duši." odbyl ho tichým, klidným hlasem představený řádu. "To stále není odpověď na mou otázku." Vilém si povzdechl. "Netrpělivý jako vždycky. Vůbec si se za ta léta nijak nezměnil. Dobře. Tak tedy poslouchej. Sám dobře víš, že členem řádu se může stát jen ten, kterého přijali všichni bratři našeho řádu. Kdyby mu jen jediný rytíř odmítl složit Přísahu pomoci, nemohl by být přijat mezi nás. Tak se však nestalo. Kalvin prokázal svou zručnost, odvahu a čisté srdce, které je ochotno pomoci každému jak na cestách, tak v kruhu řádu. Ani já jsem neměl proti němu námitky. Tebe jsme několik let neviděli. Na naši každoroční slavnost jsi nikdy nepřijel. Tak jsi byl zahloubán do své pomsty, že jsi si nevzpomněl ani na svůj řád!" Při těch slovech Geret poprvé zahanbeně sklopil hlavu. Ale Mistr řádu pokračoval: "Nemůžeš nám tedy vyčítat, že když tě nikdo pět let neviděl a ani o tobě neslyšel, že jsme tě považovali za mrtvého. Někteří naši bratři se tě vydali hledat, ale marně. Přesně tedy po pátém roce tvé nepřítomnosti jsme tě prohlásili za mrtvého. Tvůj hlas se pak při všech hlasováních přestal počítat." "Byl jsem v dalekých zemích a můj úkol mi bránil poslat zprávu.", odpověděl Geret nyní již klidným, až skoro zoufalým hlasem. "Tvůj úkol byl jen tvůj úkol. Zaslepil tě tvůj hněv, kterému si dal volný průchod! Pronásledoval jsi nevinného!" "Ne! To je lež!" Vykřikl nyní zas rozvášněně Geret. "Kalvin mě připravil o Jilnu a ty to víš!" Vilém si opět povzdechl. Netušil, že Geret bude po těch letech stále tak zaslepený. Měl to ale čekat. Když ho zpráva o přijetí Kalvina za člena řádu přivedla zpět... Těžko vysvětlovat slepému, že obloha je modrá. Nahlas však jen řekl: "Bude lepší Gerete, když to probereme ráno po snídani. Nyní je již pozdě a po dlouhé cestě jsi jistě unaven. Jedno si však pamatuj. Kalvin je již přijat za plnoprávného rytíře našeho řádu. To nikdo z nás už nezmění. Složil nejen Přísahy pomoci všem členům řádu, ale přespal už i u Dračí hrobky. Nyní je zasvěcený Gerete. Nyní ho již nelze odstranit jen jako nějakou dotěrnou mouchu." Na ta slova se Geret bez jediného slova otočil a odešel. "Co by se stalo, kdyby jej Geret nepřijal za svého bratra?" zeptal se sedící Jeff. "Jeden z nich by musel opustit řád. Vzhledem k tomu, že Geret se nechoval právě nejčestněji a že již byl prohlášen za mrtvého, většina bratrů by asi hlasovala proti němu." "Snad k tomu nedojde.", dodal s nadějí v hlase mladší z rytířů. "Myslím že ne. Na to je Geret příliš chytrý.", dodal Vilém, skrývaje však obavy v hlase. "Snad po těch letech si ještě pamatuje, kde je jeho pokoj.", nadhodil v rohu sedící rytíř s úsměvem, který obavy svého mistra nepostřehl. "A snad nepřijde na to, že jsme po ta léta Kalvina skrývali.", dodal zachmuřeně lord. ... Druhý den u snídaně napětí přímo viselo ve vzduchu. Všichni přítomní rytíři se vyhnuli hlasité zábavě a vzájemnému popichování. Ke konci snídaně povstal lord Vilém a zjednal si ticho. "Bratři, mám pro vás dvě zprávy, které bych vám teď chtěl oznámit. Včera večer nás poctil svou návštěvou potulný mnich řádu Khan. Pobude u nás jen krátce. Chtěl bych vás tímto požádat, abyste mu věnovali svou péči, bude-li o ní žádat." Na ta slova povstal a lehce se uklonil stařec v šedém rouchu, doposud sedící vedle Mistra. Vilém pak pokračoval: "Má druhá zpráva se týká našeho znovuobjeveného bratra. Tímto bych ho rád za nás za všechny opět přivítal mezi námi." Ozvalo se tiché zašumění, ne nepřátelské, ale spíše plné očekávání. Geret povstal a pokračoval v proslovu: "Jak všichni víte, byl jsem dlouhou dobu pryč. Stále jsem se však považoval a stále se považuji za člena tohoto řádu." Tiché přikyvování a občasné souhlasné mručení mu dalo za pravdu. "Dále také víte, že v době mé nepřítomnosti přijal řád nového člena. Já s tím nesouhlasím." Poslední slova pronesl již zvýšeným hlasem ač se snažil zdržet se všech emocí. Také hučení v sálu se poněkud zvýšilo. "Nemůžeme ho vyloučit," ozvalo se zpoza stolu. "A ani nechceme Gerete.", přidal se další hlas. "Své schopnosti již prokázal." Vilém mávnutím ruky zadržel další spor. Bylo na něm vidět, že směr hovoru se ubírá jinam, než by si on přál. A to mu dělalo starosti. On sám by se nerad dostal do situace, kdy by musel hlasovat, který z jeho dvou bratrů musí navždy odejít. "Gerete, víš co to znamená?", ujišťoval se. "Ano vím. Jistě si teď myslíte, že budete muset rozhodnout mezi námi dvěma. Ale rozhodl jsem se jinak." Všichni utichli a plni očekávání Geretova návrhu poslouchali. Geret se nadechl a silným hlasem pronesl: "Žádám ve Jménu Draka o právo meče!" Sál zaplnil hukot, jak jedni mluvili přes druhé. Někteří vyskakovali ze židlí viditelně dotčeni a pohoršeni, jiní nadšeně přikyvovali. Vilém a někteří další jen tiše seděli. Po chvíli se Mistr rozhodl zjednat ticho. Dalo mu hodně práce, než uklidnil rozvášněný dav okolo stolu. "Tiše, tiše", křičel, ale rytíři nebyli dlouho k umlčení. Nakonec se sál přeci jen uklidnil. Vilém naposledy mávl rukou a prohlásil: "Každý z nás má právo v případě pocitu ohrožení tohoto řádu žádat pomoc ve Jménu Draka. Jsme svou přísahou povinováni dotyčnému vyhovět. Nemá cenu zde tedy nyní diskutovat, zda-li bude právo meče uplatněno, ač ještě nikdy tak nebylo činěno vůči jinému členu tohoto řádu. Můžeme se zde pouze dohadovat o tom, zda-li opravdu je řád v takovém ohrožení, aby se někdo mohl dožadovat naší přísahy. Nikdo však nemůže vidět tuto věc v zorném úhlu bratra Gereta a tak nám nezbývá, než mu plně věřit, že se svého práva dožaduje opravdu právem. Je tedy rozhodnuto. ... Mnozí se nad použitím tohoto práva ještě dlouho pozastavovali. Mnozí tvrdili, že méně zkušený Kalvin nemá žádnou šanci v boji na smrt s meči v rukou. Někteří začali dokonce pochybovat, zda-li se vlastně nejedná o úkladnou vraždu ze strany Gereta, jiní však tvrdili, že Geret se svého práva dožadoval opravdu právem a nelze mu jej upírat, ať zní jeho žádost jakkoliv podivně. Nejvíce však všechny rmoutila představa, že za chvíli uvidí umírat jednoho ze svých přátel a to ať už vyhraje souboj kdokoliv. Hrad spíše připomínal nízkou tvrz, na první pohled značně starou, přesto však udržovanou a jistě odolnou vůči jakémukoliv nájezdu. Bezpečnost tvrze byla zajištěna také tím, že se nacházela uprostřed hlubokého lesa, nebo spíše hvozdu, kudy nevedla žádná kupecká stezka a kam se nikdo z prostých lidí neodvážil vstoupit. O tvrzi rytířů navíc téměř nikdo nevěděl. Snad jen Její Výsost a její nejvyšší úředníci, případně Mistři a představení dalších řádů ať už rytířských, církevních, nebo čarodějných. Zkrátka, již po dlouhá staletí zdi této tvrze chránily rytíře spíše před rozmary přírody a před tím, aby se jim po dvoře nepotulovala divá zvěř. Rytíři však nikdy nezapomněli hlídat bránu a to, že jim vlastně nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí nikdy nepodceňovali. O to podivnější pak všem připadalo, jak do těchto končin mohl zabloudit potulný mnich. Nikdo se ho však přímo nezeptal, neboť by bylo nezdvořilé takto zpochybňovat slovo příslušníka církve. Na hliněném dvoře uprostřed tvrze se nyní kupilo asi třicet rytířů, uprostřed nichž zůstalo volné, asi deset metrů široké, prostranství, kde mělo za chvíli dojít k souboji dvou mužů na život a na smrt. Opodál kruhu a stranou všech přítomných stál potulný mnich, který se nabídl, že by mohl svými léčitelskými zkušenostmi pomoci alespoň zraněnému vítězi. Naproti a také mimo hlouček stál Lord Vilém s Jeffem. Právě k nim přistoupili oba válečníci a Vilém se ještě naposledy zeptal: "Opravdu Gerete si myslíš, že toto je to nejlepší řešení? Jsi přesvědčen, že jsi opravdu nezneužil Jména Draka zbytečně jen pro svůj vlastní záměr?" Geret nyní zaváhal jen na chvíli. Možná že uvnitř ho přeci jen hlodaly pochybnosti, ale byla by to hloupost je nyní dávat veřejně najevo. Navenek klidným hlasem odpověděl. "Lorde jsem přesvědčen, že jednám ve prospěch řádu." Kalvin stál lehce pobledlý vedle něj. Toho dne nebyl na společné snídani, neboť měl ještě jiné úkoly, které mu v tom zabránili. Velmi rychle se však od svých bratří dověděl k čemu při společném jídle došlo. Ale i kdyby se snídaně zúčastnil, nemohl by nic jiného dělat, ani nic namítat. Rytíř využil svých práv a on nemohl výzvu nepřijmout. Gereta si po všech těch letech stále vážil. Ten den jej ještě navštívil a prosil ho o odpuštění. Odvolával se na jejich dávné přátelství a snažil se zlomit Geretovu zatvrzelost. Nechtěl bojovat se svým přítelem, i když ho Geret za něj již nepovažoval. Všechno naléhání však bylo marné. Zatvrzelý Geret to vše pochopil jen jako snahu zbabělce vyhnout se souboji a slova Kalvina se minula účinkem. Nyní již nebylo zbytí. Lord dal kývnutím souhlas k počátku souboje. Oba vstoupili doprostřed kruhu svých bratrů a připravili se na souboj. Jejich tasené dlouhé meče se chladně leskly v poledním slunci. V tuto denní dobu se tak nikdo z obou rytířů nemohl vymlouvat na oslepení sluncem, nebo na špatnou stranu. Oba měli nyní stejné šance na úspěch. Geret byl o mnoho zkušenější v boji, než vlastně nováček řádu Kalvin. Na druhou stranu Kalvina držela na nohou víra v jeho nevinu a odvahu mu dodávala i situace, kdy si byl plně vědom, že zde jde o jeho život, neboť bojuje proti silnějšímu soupeři. Byl také mnohem mladší a tedy i pružnější, než naopak silnější Geret. Navíc dříve často trénovali spolu a tak oba znali dobře své finty. Souboj započal. Ani jeden z protivníků se do boje příliš nehrnul. Oba byli dostatečně zkušení, než by se vrhli na nepřítele hned. Chvíli kolem sebe kroužili a pak se Geret rozhodl pro rychlý útok s předstíraným sekem na rameno. Kalvin tento trik znal a lehce jej odrazil. Využil soupeřova odkrytí a provedl sek na Geretovu odkrytou holeň. Geret však snadno tento útok vykryl a oba od sebe opět odskočili. Dlouho se snažili přelstít jeden druhého, ale ani jednomu se to nedařilo. Všechny kryty a útoky oba znali a oba byli i dosti zkušení, aby se vyhnuli školáckým chybám. Geretovy údery však nabývaly na účinnosti. Uměl také lépe šetřit dechem a brzy si Kalvin uvědomil, že jeho soupeř bude mít za chvíli navrch. Oba měli již četné drobné rány, ale ani jeden takovou, která by ho výrazněji omezovala v boji. Spíše se jednalo o drobné povrchní řezné rány, které ani mnoho nekrvácely. A tehdy Kalvina napadla spásná myšlenka. V době, kdy se ukrýval před Geretem se stále připravoval na vstup do tohoto řádu. Jeho učitelem nebyl nikdo jiný, než Lord Vilém. Zkusí použít fintu, kterou se naučil od svého učitele. Jak si usmyslel, tak i učinil. Při jednom opětovném Geretově nezdařeném výpadu uskočil na stranu méně, než by kdo očekával a svým mečem se nekryl proti případnému druhému útoku, ale svůj meč, pomáhaje si i druhou rukou, zapřel tak, aby na něj Geret sám naběhl. Geret tuto fintu znal, ale nepoužíval ji, neboť byla vždy velmi riskantní. Kdyby soupeř na meč nenaběhl, nebo se mu vyhnul, obránce se prakticky následujícímu útoku mohl jen těžko bránit, neboť do této akce musí vždy zapojit i druhou ruku se štítem. Nečekal tedy, že jí zná i Kalvin. Na poslední chvíli se pokusil vyhnout nevyhnutelnému. Výsledek však byl úspěšný jen zčásti. Na meč nenaběhl svou plnou vahou, ale ani se mu nepodařilo jej minout. Skřípot pancíře značil že meč po prvním sklouznutí se zarazil na místě styku dvou jeho plátů a počal se nořiti hlouběji do své oběti. Hned na to ucítil ostrou bolest ve svém boku. Zaskočen odstoupil od svého soupeře a umožnil mu tak opět vstát a připravit se na další útok. Ostrá pulzující bolest ho však připravila o poslední zbytky soudnosti. Jako smyslů zbavený se s hrozivým řevem vrhl na svého soka. Kalvin nyní odrážel jeden úder za druhým a na vlastní útok v tu chvíli neměl ani pomyšlení. Takto Gereta ještě nikdy neviděl. Pádné údery postrádající jakoukoliv válečnou logiku jej počaly vyvádět z míry. Toto nebyl souboj, na který byl vycvičen. Po chvíli se Kalvinovi zlomil meč, ale Geret jakoby vůbec nevnímal. Po několika dalších snahách odrazit Geretovy útoky zbytkem čepele a štítem se vyčerpaný Kalvin dopustil velké chyby. Nevykrytá rána dopadla na jeho přilbici. V jeho hlavě se ozvalo temné zahučení, třesk, jakoby se rozbilo tisíc skleněných váz současně. Již si ani neuvědomil, jaké měl štěstí, neboť Geret ve svém stavu chybně vedl úder a meč dopadl na Kalvinovu hlavu plochou a ne břitem. Náhle si připadal lehký jako jarní vánek a jeho mysl pomalu přestávala sledovat reálný svět. Když Geret uviděl, jak pod jeho ranou Kalvin odlétl stranou a nezvedá se ze země, jeho šílenství jej opustilo. Teď jen musí dokončit tento souboj tak, jak určují pravidla. Přistoupil k nehybnému Kalvinovu tělu a svůj meč obrátil špicí dolů. Poté jej pozvedl a zvolal: "Ve Jménu Draka přijmi tento trest!" Jeho pohled se vznesl k oblakům a pak pomalu klouzal dolů. Náhle však jeho zrak spočinul na něčem, co zahlédl za zády svých přihlížejících bratří. V místech, kde původně stál potulný mnich se nyní tyčil obrovský zelený drak. Jeho hlava čněla snad do dvojnásobné výše, než strážní věž tvrze, která byla vidět v povzdálí. Zelené šupiny se matně leskly v poledním slunci a stále měnily odstín své barvy, jak drak zvolna dýchal. Největší hrůzu však naháněly drakovy oči. Temné jako ty nejtmavší smaragdy, avšak s mnohem kouzelnějším leskem. Byly chladné, ale přesto přátelské. Zdálo se spíše, že drak se zájmem vyčkává, než že by se chystal na někoho zaútočit. Jeho pohled sledoval Gereta. Hadí jazyk co chvíli opouštěl dračí tlamu, ale jinak se drak sotva hýbal. Poté si drak zívl, a Geret tak krátce zahlédl jeho obří čelisti. Drak lehce sklonil hlavu na stranu, jakoby si chtěl Gereta tentokrát prohlédnout z poněkud jiného úhlu. Geret nebyl schopen slova, natož vrazit meč do hrudi omráčeného rytíře. Pomalu se mu v mysli drala dopředu myšlenka, která nebyla nijak příjemná. Začínal si uvědomovat, jak byl pošetilý. Jeho slepá nenávist ho dovedla až skoro na pokraj záhuby. Poslední roky vlastně nesloužil svému řádu, ale sám sobě. Celou tu dobu ho hnala myšlenka usmrtit svého přítele, kterého si opředl svou fantazií tak, aby ospravedlnil jeho případné zabití. A teď dokonce málem potřísnil krví tu nejsvatější přísahu řádu. To vše se mu nyní hnalo hlavou, jak splašené stádo gazel. Jeho ruce držící meč pomalu poklesly a jeho ústa jen tiše zašeptala: "Odpusť." A pak, ustoupiv o krok stranou, si uvědomil svou bolest v boku. Ztratil mnohem více krve, než si byl doposud ochoten připustit. Jeho kolena se mu podlomila a brzy jeho mysl již halila měkká mlha nevědomí. ... Když se probral, ležel v malé místnosti vonící po mnoha bylinách. Na stolku po jeho pravé ruce hořela olejová lampa a za ní, na druhé posteli, tiše oddechoval ze spánku Kalvin. Pomyslel si, jak asi bude moci nahradit svému příteli toto příkoří, kterého se na něm dopouštěl posledních několik let. Dveře pokojíku se tiše otevřely a dovnitř vstoupil Vilém a Mistr léčitel Dračího řádu. "Á tak přeci jen se již náš zdatný rytíř probudil." Prohodil Vilém polohlasně směrem ke Geretovi a na tváři mu hrál špatně skrývaný úsměv. Mistr léčitel usedl na židli vedle Gereta. Odhrnul deku a prohlédl si jeho obvaz na boku. "Teda řeknu ti Gerete, ty máš velké štěstí, že tu byl ten potulný mnich. Já sám bych tě z toho těžko vykurýroval. I když přiznám se, že jsem doposud o jeho řádu Khan nikdy neslyšel. Bude asi nejspíš nějaký nový." "Kde je ten drak?", zašeptal Geret. "Drak?", opakoval udiveně léčitel a nechápavě pohlédl na Viléma. Ten se netvářil o nic méně překvapený, než jeho průvodce. "Jaký drak Gerete? Viděl jsem celý tvůj souboj, ale žádného draka jsem nezahlédl. Tak mě napadá, ránu do hlavy snad dostal Kalvin, ne?" "No možná, že blouznil a teď se mu to promítá do mysli.", konstatoval Mistr léčitel. "Souboj jsem sice neviděl, byl jsem v tu dobu mimo tvrz, ale z vyprávění ostatních bratrů jsem taky nepostřehl přítomnost žádného draka. A o něčem takovém by se mi jistě zmínili.", dodal s úsměvem. "Jistě.", odtušil poněkud zmateně Geret. "Žádný drak." Ale uvnitř své mysli to viděl jinak. Na tuto chvíli určitě nikdy nezapomene. Pak jako by si na něco vzpomněl, obrátil se na Viléma: "Připomeňte mi prosím Mistře, že až budu zdráv musím složit Přísahu pomoci před Kalvinem." Lordu Vilémovi se viditelně při těch slovech ulevilo a svou radost se nyní již nesnažil skrývat. Řád byl zachráněn. Nedovedl si představit, co by mohlo způsobit větší rozkol mezi bratry, než hlasování o tom, koho z řádu vyloučit. Tento řád nebyl na takovou možnost připraven. Nahlas však jen řekl: "S tím si nedělej teď starosti Gerete. Myslím, že Kalvin určitě nebude nic namítat." A pevně stiskl Geretovu ruku.
In nomine draco

Ozvěna kroků se šířila tichou chodbou jako úsvit před bitvou. Tiché řinčení ostruh připevněných na kožených botách nevěstilo nic dobrého. Těžké brnění již při prvním pohledu vyplňovalo tělo, které bylo zvyklé jej nosit nejen o slavnostních příležitostech a dávalo tak svému pánu ta nejlepší doporučení. Muž pokročilého věku měl na jinak zachmuřené tváři roztrpčený výraz. Jeho styl chůze naznačoval, že tato místa dobře zná, ač občasné zaváhání by dalo náhodnému přihlížejícímu znát, že již v těchto místech dlouho nepřebýval. Žádná osoba, která by o tom však mohla podat svědectví tu nikde nebyla. Statná postava třímala v levém podpaží helmu pokrytou velkými šupinami - znak Dračích rytířů. Celkový vzhled našeho hrdiny by odradil snad i hladového baziliška. A přesto se ze zšeřelých stínů tmavé chodby vyloupla postava, která zahradila rytíři cestu. "Vítám tě doma bratře Gerete. Mám tu čest vás doprovodit k bratru Vilémovi." "Ustup Jeffe, jistě sám moc dobře víš, proč jsem přijel!" "Ano, ale bojím se, že jsi dorazil pozdě. Kalvin je již jedním z nás." Tato zpráva vyvolala na tváři Gereta hrozivý výraz. Jeho obličej zbrunátněl a hrozil snad každou chvíli vybuchnout a současně přitom rozdrtit i posla špatné zprávy. Přesto však léta výcviku a zkušeností udělala své a rytíř se rychle ovládl. Zdá se, že přesně na tuto kartu sázel i posel. "Bratr Vilém mi jistě vysvětlí jak se mohlo stát, že do našeho řádu byl přijat člen, kterému nesložili Přísahu pomoci všichni členové našeho řádu." "Složili ji všichni až na tebe bratře. Nikdo nevěděl, kde se nacházíš a zda-li jsi vůbec živ. Nedal jsi o sobě několik let žádnou zprávu. Jak jsme tedy mohli vědět, že proti němu budeš mít nějaké výhrady, bratře?" Poslova tvář po této větě nabyla nevinného vzhledu, který naznačoval, že čeká odpověď na jemnou narážku. Každý v tomto řádu věděl, že Geret má proti Kalvinovi velké výhrady. A každý také věděl proč. Před několika lety se Geret zamiloval do Jilny. Byla to mladá a krásná žena, kterou by mu snad každý záviděl. Nikdo tak však nečinil, neboť každý věděl, že Jilna svého milence jen využívá. A pak se setkala, díky Geretovi, s Kalvinem, zbrojnošem Gereta a jeho blízkým přítelem. Také Kalvina Jilna učarovala. Spanilá poběhlice to vycítila a využila jeho slabosti. Nikdo nemohl tušit, že v tu noc bude v Zeleném hradě, jak nazývali rytíři své sídlo uprostřed hvozdu, vyhlášen poplach. Nikdo nemohl vědět, že právě Geret bude nucen tu noc vyjet na pomoc Její Výsosti, která se ocitla v obležení horských trollů. A tehdy je oba našel ve stáji poblíž svého koně. Tu noc bojoval statečně a odvážně. Sám zachránil i dceru Její Výsosti, princeznu Helenu, kterou se snažily trollové unést jako alespoň chabou kořist po nezdařeném útoku. Nikdo nevěděl, že statečnost v tomto boji byla posilněna touhou zemřít, než déle snášet žal ve svém srdci. Jeho prosba však bohy nebyla vyslyšena. Utrpěl několik vážných ran, které se zacelily mnohem dříve, než rána v srdci, kterou mu zanechala Jilna. Získal si tak přízeň samotné Její Výsosti, která však těžko mohla nahradit jeho ztracenou lásku. Ač v srdci věděl, kdo za to mohl, nechtěl si nic takového přiznat a vinil z tohoto činu svého zbrojnoše. Ten se však pod hrozbou jeho hněvu skryl a on ztratil jeho stopu. Také Jilna nelenila a zmizela z dosahu zoufalého rytíře. Několikrát se pokusil nenápadně svého zbrojnoše vyhledat a zabít, ale nikdy neměl štěstí. Až jednou se doslechl o tulákovi, který dle vyprávění byl podobný jeho zbrojnoši. Ihned se jal jej pronásledovat, ale nikdy ho nedostihl. Mnoho let projížděl kraje vzdálené i blízké a hledal ho. Kupředu ho hnala stará zášť a nezhojená rána v jeho srdci. A teď, po tolika letech pátrání, se v opuštěném hostinci dozvěděl od jednoho rytíře, že Kalvin je nejen živ, ale chystá se vstoupit i do jeho řádu! Štval svého koně celou cestu a teď se zdá, že nadarmo. "Nuže pojďme," zasyčel v odpověď, "Nesmíme nechat Viléma dlouho čekat." ... Lord Vilém byl již starší muž. Jeho věk mu však stále nebránil ani v dobrém úsudku, ani ve vládě s mečem. Stále si tedy zachovával své přednosti, díky kterým byl před téměř patnácti lety zvolen Velmistrem Dračího řádu. Nyní seděl ve starém dubovém křesle, jehož hodnota spočívala spíše ve stáří tohoto kusu nábytku, než v jeho pohodlí či kvalitě. Tiše sledoval přes celou místnost poslední plameny blikající nad dohořívajícím kusem dřeva v krbu. Tiché zaklepání a následné skřípnutí dveří jej vyrušilo od jeho vzpomínek na dávné doby. "Pojď dál Jeffe a vítám i našeho tvrdohlavého zbloudilce." "Mistře.", odpověděl s úklonou na pozvání Jeff, taktéž člen řádu, který však byl ze všech přítomných nejmladší. "Jak jsi mohl dopustit, aby se Kalvin stal členem řádu!", vyštěkl bez pozdravu Geret na svého starého přítele a mistra. "Ach, ano děkuji za optání, mám se vcelku dobře. Dna mě dnes tolik netrápí a i má stará rána na hlavě dnes nějak dříme." "Odpusť mi bratře, že jsem poněkud zkrátil svůj pozdrav, ale naléhavý problém mi nedá spát." "Tak zaprvé, ty jsi svůj pozdrav nezkrátil, ale vynechal. A co se týče tvého problému, sám víš, že je jen v tvé duši." odbyl ho tichým, klidným hlasem představený řádu. "To stále není odpověď na mou otázku." Vilém si povzdechl. "Netrpělivý jako vždycky. Vůbec si se za ta léta nijak nezměnil. Dobře. Tak tedy poslouchej. Sám dobře víš, že členem řádu se může stát jen ten, kterého přijali všichni bratři našeho řádu. Kdyby mu jen jediný rytíř odmítl složit Přísahu pomoci, nemohl by být přijat mezi nás. Tak se však nestalo. Kalvin prokázal svou zručnost, odvahu a čisté srdce, které je ochotno pomoci každému jak na cestách, tak v kruhu řádu. Ani já jsem neměl proti němu námitky. Tebe jsme několik let neviděli. Na naši každoroční slavnost jsi nikdy nepřijel. Tak jsi byl zahloubán do své pomsty, že jsi si nevzpomněl ani na svůj řád!" Při těch slovech Geret poprvé zahanbeně sklopil hlavu. Ale Mistr řádu pokračoval: "Nemůžeš nám tedy vyčítat, že když tě nikdo pět let neviděl a ani o tobě neslyšel, že jsme tě považovali za mrtvého. Někteří naši bratři se tě vydali hledat, ale marně. Přesně tedy po pátém roce tvé nepřítomnosti jsme tě prohlásili za mrtvého. Tvůj hlas se pak při všech hlasováních přestal počítat." "Byl jsem v dalekých zemích a můj úkol mi bránil poslat zprávu.", odpověděl Geret nyní již klidným, až skoro zoufalým hlasem. "Tvůj úkol byl jen tvůj úkol. Zaslepil tě tvůj hněv, kterému si dal volný průchod! Pronásledoval jsi nevinného!" "Ne! To je lež!" Vykřikl nyní zas rozvášněně Geret. "Kalvin mě připravil o Jilnu a ty to víš!" Vilém si opět povzdechl. Netušil, že Geret bude po těch letech stále tak zaslepený. Měl to ale čekat. Když ho zpráva o přijetí Kalvina za člena řádu přivedla zpět... Těžko vysvětlovat slepému, že obloha je modrá. Nahlas však jen řekl: "Bude lepší Gerete, když to probereme ráno po snídani. Nyní je již pozdě a po dlouhé cestě jsi jistě unaven. Jedno si však pamatuj. Kalvin je již přijat za plnoprávného rytíře našeho řádu. To nikdo z nás už nezmění. Složil nejen Přísahy pomoci všem členům řádu, ale přespal už i u Dračí hrobky. Nyní je zasvěcený Gerete. Nyní ho již nelze odstranit jen jako nějakou dotěrnou mouchu." Na ta slova se Geret bez jediného slova otočil a odešel. "Co by se stalo, kdyby jej Geret nepřijal za svého bratra?" zeptal se sedící Jeff. "Jeden z nich by musel opustit řád. Vzhledem k tomu, že Geret se nechoval právě nejčestněji a že již byl prohlášen za mrtvého, většina bratrů by asi hlasovala proti němu." "Snad k tomu nedojde.", dodal s nadějí v hlase mladší z rytířů. "Myslím že ne. Na to je Geret příliš chytrý.", dodal Vilém, skrývaje však obavy v hlase. "Snad po těch letech si ještě pamatuje, kde je jeho pokoj.", nadhodil v rohu sedící rytíř s úsměvem, který obavy svého mistra nepostřehl. "A snad nepřijde na to, že jsme po ta léta Kalvina skrývali.", dodal zachmuřeně lord. ... Druhý den u snídaně napětí přímo viselo ve vzduchu. Všichni přítomní rytíři se vyhnuli hlasité zábavě a vzájemnému popichování. Ke konci snídaně povstal lord Vilém a zjednal si ticho. "Bratři, mám pro vás dvě zprávy, které bych vám teď chtěl oznámit. Včera večer nás poctil svou návštěvou potulný mnich řádu Khan. Pobude u nás jen krátce. Chtěl bych vás tímto požádat, abyste mu věnovali svou péči, bude-li o ní žádat." Na ta slova povstal a lehce se uklonil stařec v šedém rouchu, doposud sedící vedle Mistra. Vilém pak pokračoval: "Má druhá zpráva se týká našeho znovuobjeveného bratra. Tímto bych ho rád za nás za všechny opět přivítal mezi námi." Ozvalo se tiché zašumění, ne nepřátelské, ale spíše plné očekávání. Geret povstal a pokračoval v proslovu: "Jak všichni víte, byl jsem dlouhou dobu pryč. Stále jsem se však považoval a stále se považuji za člena tohoto řádu." Tiché přikyvování a občasné souhlasné mručení mu dalo za pravdu. "Dále také víte, že v době mé nepřítomnosti přijal řád nového člena. Já s tím nesouhlasím." Poslední slova pronesl již zvýšeným hlasem ač se snažil zdržet se všech emocí. Také hučení v sálu se poněkud zvýšilo. "Nemůžeme ho vyloučit," ozvalo se zpoza stolu. "A ani nechceme Gerete.", přidal se další hlas. "Své schopnosti již prokázal." Vilém mávnutím ruky zadržel další spor. Bylo na něm vidět, že směr hovoru se ubírá jinam, než by si on přál. A to mu dělalo starosti. On sám by se nerad dostal do situace, kdy by musel hlasovat, který z jeho dvou bratrů musí navždy odejít. "Gerete, víš co to znamená?", ujišťoval se. "Ano vím. Jistě si teď myslíte, že budete muset rozhodnout mezi námi dvěma. Ale rozhodl jsem se jinak." Všichni utichli a plni očekávání Geretova návrhu poslouchali. Geret se nadechl a silným hlasem pronesl: "Žádám ve Jménu Draka o právo meče!" Sál zaplnil hukot, jak jedni mluvili přes druhé. Někteří vyskakovali ze židlí viditelně dotčeni a pohoršeni, jiní nadšeně přikyvovali. Vilém a někteří další jen tiše seděli. Po chvíli se Mistr rozhodl zjednat ticho. Dalo mu hodně práce, než uklidnil rozvášněný dav okolo stolu. "Tiše, tiše", křičel, ale rytíři nebyli dlouho k umlčení. Nakonec se sál přeci jen uklidnil. Vilém naposledy mávl rukou a prohlásil: "Každý z nás má právo v případě pocitu ohrožení tohoto řádu žádat pomoc ve Jménu Draka. Jsme svou přísahou povinováni dotyčnému vyhovět. Nemá cenu zde tedy nyní diskutovat, zda-li bude právo meče uplatněno, ač ještě nikdy tak nebylo činěno vůči jinému členu tohoto řádu. Můžeme se zde pouze dohadovat o tom, zda-li opravdu je řád v takovém ohrožení, aby se někdo mohl dožadovat naší přísahy. Nikdo však nemůže vidět tuto věc v zorném úhlu bratra Gereta a tak nám nezbývá, než mu plně věřit, že se svého práva dožaduje opravdu právem. Je tedy rozhodnuto. ... Mnozí se nad použitím tohoto práva ještě dlouho pozastavovali. Mnozí tvrdili, že méně zkušený Kalvin nemá žádnou šanci v boji na smrt s meči v rukou. Někteří začali dokonce pochybovat, zda-li se vlastně nejedná o úkladnou vraždu ze strany Gereta, jiní však tvrdili, že Geret se svého práva dožadoval opravdu právem a nelze mu jej upírat, ať zní jeho žádost jakkoliv podivně. Nejvíce však všechny rmoutila představa, že za chvíli uvidí umírat jednoho ze svých přátel a to ať už vyhraje souboj kdokoliv. Hrad spíše připomínal nízkou tvrz, na první pohled značně starou, přesto však udržovanou a jistě odolnou vůči jakémukoliv nájezdu. Bezpečnost tvrze byla zajištěna také tím, že se nacházela uprostřed hlubokého lesa, nebo spíše hvozdu, kudy nevedla žádná kupecká stezka a kam se nikdo z prostých lidí neodvážil vstoupit. O tvrzi rytířů navíc téměř nikdo nevěděl. Snad jen Její Výsost a její nejvyšší úředníci, případně Mistři a představení dalších řádů ať už rytířských, církevních, nebo čarodějných. Zkrátka, již po dlouhá staletí zdi této tvrze chránily rytíře spíše před rozmary přírody a před tím, aby se jim po dvoře nepotulovala divá zvěř. Rytíři však nikdy nezapomněli hlídat bránu a to, že jim vlastně nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí nikdy nepodceňovali. O to podivnější pak všem připadalo, jak do těchto končin mohl zabloudit potulný mnich. Nikdo se ho však přímo nezeptal, neboť by bylo nezdvořilé takto zpochybňovat slovo příslušníka církve. Na hliněném dvoře uprostřed tvrze se nyní kupilo asi třicet rytířů, uprostřed nichž zůstalo volné, asi deset metrů široké, prostranství, kde mělo za chvíli dojít k souboji dvou mužů na život a na smrt. Opodál kruhu a stranou všech přítomných stál potulný mnich, který se nabídl, že by mohl svými léčitelskými zkušenostmi pomoci alespoň zraněnému vítězi. Naproti a také mimo hlouček stál Lord Vilém s Jeffem. Právě k nim přistoupili oba válečníci a Vilém se ještě naposledy zeptal: "Opravdu Gerete si myslíš, že toto je to nejlepší řešení? Jsi přesvědčen, že jsi opravdu nezneužil Jména Draka zbytečně jen pro svůj vlastní záměr?" Geret nyní zaváhal jen na chvíli. Možná že uvnitř ho přeci jen hlodaly pochybnosti, ale byla by to hloupost je nyní dávat veřejně najevo. Navenek klidným hlasem odpověděl. "Lorde jsem přesvědčen, že jednám ve prospěch řádu." Kalvin stál lehce pobledlý vedle něj. Toho dne nebyl na společné snídani, neboť měl ještě jiné úkoly, které mu v tom zabránili. Velmi rychle se však od svých bratří dověděl k čemu při společném jídle došlo. Ale i kdyby se snídaně zúčastnil, nemohl by nic jiného dělat, ani nic namítat. Rytíř využil svých práv a on nemohl výzvu nepřijmout. Gereta si po všech těch letech stále vážil. Ten den jej ještě navštívil a prosil ho o odpuštění. Odvolával se na jejich dávné přátelství a snažil se zlomit Geretovu zatvrzelost. Nechtěl bojovat se svým přítelem, i když ho Geret za něj již nepovažoval. Všechno naléhání však bylo marné. Zatvrzelý Geret to vše pochopil jen jako snahu zbabělce vyhnout se souboji a slova Kalvina se minula účinkem. Nyní již nebylo zbytí. Lord dal kývnutím souhlas k počátku souboje. Oba vstoupili doprostřed kruhu svých bratrů a připravili se na souboj. Jejich tasené dlouhé meče se chladně leskly v poledním slunci. V tuto denní dobu se tak nikdo z obou rytířů nemohl vymlouvat na oslepení sluncem, nebo na špatnou stranu. Oba měli nyní stejné šance na úspěch. Geret byl o mnoho zkušenější v boji, než vlastně nováček řádu Kalvin. Na druhou stranu Kalvina držela na nohou víra v jeho nevinu a odvahu mu dodávala i situace, kdy si byl plně vědom, že zde jde o jeho život, neboť bojuje proti silnějšímu soupeři. Byl také mnohem mladší a tedy i pružnější, než naopak silnější Geret. Navíc dříve často trénovali spolu a tak oba znali dobře své finty. Souboj započal. Ani jeden z protivníků se do boje příliš nehrnul. Oba byli dostatečně zkušení, než by se vrhli na nepřítele hned. Chvíli kolem sebe kroužili a pak se Geret rozhodl pro rychlý útok s předstíraným sekem na rameno. Kalvin tento trik znal a lehce jej odrazil. Využil soupeřova odkrytí a provedl sek na Geretovu odkrytou holeň. Geret však snadno tento útok vykryl a oba od sebe opět odskočili. Dlouho se snažili přelstít jeden druhého, ale ani jednomu se to nedařilo. Všechny kryty a útoky oba znali a oba byli i dosti zkušení, aby se vyhnuli školáckým chybám. Geretovy údery však nabývaly na účinnosti. Uměl také lépe šetřit dechem a brzy si Kalvin uvědomil, že jeho soupeř bude mít za chvíli navrch. Oba měli již četné drobné rány, ale ani jeden takovou, která by ho výrazněji omezovala v boji. Spíše se jednalo o drobné povrchní řezné rány, které ani mnoho nekrvácely. A tehdy Kalvina napadla spásná myšlenka. V době, kdy se ukrýval před Geretem se stále připravoval na vstup do tohoto řádu. Jeho učitelem nebyl nikdo jiný, než Lord Vilém. Zkusí použít fintu, kterou se naučil od svého učitele. Jak si usmyslel, tak i učinil. Při jednom opětovném Geretově nezdařeném výpadu uskočil na stranu méně, než by kdo očekával a svým mečem se nekryl proti případnému druhému útoku, ale svůj meč, pomáhaje si i druhou rukou, zapřel tak, aby na něj Geret sám naběhl. Geret tuto fintu znal, ale nepoužíval ji, neboť byla vždy velmi riskantní. Kdyby soupeř na meč nenaběhl, nebo se mu vyhnul, obránce se prakticky následujícímu útoku mohl jen těžko bránit, neboť do této akce musí vždy zapojit i druhou ruku se štítem. Nečekal tedy, že jí zná i Kalvin. Na poslední chvíli se pokusil vyhnout nevyhnutelnému. Výsledek však byl úspěšný jen zčásti. Na meč nenaběhl svou plnou vahou, ale ani se mu nepodařilo jej minout. Skřípot pancíře značil že meč po prvním sklouznutí se zarazil na místě styku dvou jeho plátů a počal se nořiti hlouběji do své oběti. Hned na to ucítil ostrou bolest ve svém boku. Zaskočen odstoupil od svého soupeře a umožnil mu tak opět vstát a připravit se na další útok. Ostrá pulzující bolest ho však připravila o poslední zbytky soudnosti. Jako smyslů zbavený se s hrozivým řevem vrhl na svého soka. Kalvin nyní odrážel jeden úder za druhým a na vlastní útok v tu chvíli neměl ani pomyšlení. Takto Gereta ještě nikdy neviděl. Pádné údery postrádající jakoukoliv válečnou logiku jej počaly vyvádět z míry. Toto nebyl souboj, na který byl vycvičen. Po chvíli se Kalvinovi zlomil meč, ale Geret jakoby vůbec nevnímal. Po několika dalších snahách odrazit Geretovy útoky zbytkem čepele a štítem se vyčerpaný Kalvin dopustil velké chyby. Nevykrytá rána dopadla na jeho přilbici. V jeho hlavě se ozvalo temné zahučení, třesk, jakoby se rozbilo tisíc skleněných váz současně. Již si ani neuvědomil, jaké měl štěstí, neboť Geret ve svém stavu chybně vedl úder a meč dopadl na Kalvinovu hlavu plochou a ne břitem. Náhle si připadal lehký jako jarní vánek a jeho mysl pomalu přestávala sledovat reálný svět. Když Geret uviděl, jak pod jeho ranou Kalvin odlétl stranou a nezvedá se ze země, jeho šílenství jej opustilo. Teď jen musí dokončit tento souboj tak, jak určují pravidla. Přistoupil k nehybnému Kalvinovu tělu a svůj meč obrátil špicí dolů. Poté jej pozvedl a zvolal: "Ve Jménu Draka přijmi tento trest!" Jeho pohled se vznesl k oblakům a pak pomalu klouzal dolů. Náhle však jeho zrak spočinul na něčem, co zahlédl za zády svých přihlížejících bratří. V místech, kde původně stál potulný mnich se nyní tyčil obrovský zelený drak. Jeho hlava čněla snad do dvojnásobné výše, než strážní věž tvrze, která byla vidět v povzdálí. Zelené šupiny se matně leskly v poledním slunci a stále měnily odstín své barvy, jak drak zvolna dýchal. Největší hrůzu však naháněly drakovy oči. Temné jako ty nejtmavší smaragdy, avšak s mnohem kouzelnějším leskem. Byly chladné, ale přesto přátelské. Zdálo se spíše, že drak se zájmem vyčkává, než že by se chystal na někoho zaútočit. Jeho pohled sledoval Gereta. Hadí jazyk co chvíli opouštěl dračí tlamu, ale jinak se drak sotva hýbal. Poté si drak zívl, a Geret tak krátce zahlédl jeho obří čelisti. Drak lehce sklonil hlavu na stranu, jakoby si chtěl Gereta tentokrát prohlédnout z poněkud jiného úhlu. Geret nebyl schopen slova, natož vrazit meč do hrudi omráčeného rytíře. Pomalu se mu v mysli drala dopředu myšlenka, která nebyla nijak příjemná. Začínal si uvědomovat, jak byl pošetilý. Jeho slepá nenávist ho dovedla až skoro na pokraj záhuby. Poslední roky vlastně nesloužil svému řádu, ale sám sobě. Celou tu dobu ho hnala myšlenka usmrtit svého přítele, kterého si opředl svou fantazií tak, aby ospravedlnil jeho případné zabití. A teď dokonce málem potřísnil krví tu nejsvatější přísahu řádu. To vše se mu nyní hnalo hlavou, jak splašené stádo gazel. Jeho ruce držící meč pomalu poklesly a jeho ústa jen tiše zašeptala: "Odpusť." A pak, ustoupiv o krok stranou, si uvědomil svou bolest v boku. Ztratil mnohem více krve, než si byl doposud ochoten připustit. Jeho kolena se mu podlomila a brzy jeho mysl již halila měkká mlha nevědomí. ... Když se probral, ležel v malé místnosti vonící po mnoha bylinách. Na stolku po jeho pravé ruce hořela olejová lampa a za ní, na druhé posteli, tiše oddechoval ze spánku Kalvin. Pomyslel si, jak asi bude moci nahradit svému příteli toto příkoří, kterého se na něm dopouštěl posledních několik let. Dveře pokojíku se tiše otevřely a dovnitř vstoupil Vilém a Mistr léčitel Dračího řádu. "Á tak přeci jen se již náš zdatný rytíř probudil." Prohodil Vilém polohlasně směrem ke Geretovi a na tváři mu hrál špatně skrývaný úsměv. Mistr léčitel usedl na židli vedle Gereta. Odhrnul deku a prohlédl si jeho obvaz na boku. "Teda řeknu ti Gerete, ty máš velké štěstí, že tu byl ten potulný mnich. Já sám bych tě z toho těžko vykurýroval. I když přiznám se, že jsem doposud o jeho řádu Khan nikdy neslyšel. Bude asi nejspíš nějaký nový." "Kde je ten drak?", zašeptal Geret. "Drak?", opakoval udiveně léčitel a nechápavě pohlédl na Viléma. Ten se netvářil o nic méně překvapený, než jeho průvodce. "Jaký drak Gerete? Viděl jsem celý tvůj souboj, ale žádného draka jsem nezahlédl. Tak mě napadá, ránu do hlavy snad dostal Kalvin, ne?" "No možná, že blouznil a teď se mu to promítá do mysli.", konstatoval Mistr léčitel. "Souboj jsem sice neviděl, byl jsem v tu dobu mimo tvrz, ale z vyprávění ostatních bratrů jsem taky nepostřehl přítomnost žádného draka. A o něčem takovém by se mi jistě zmínili.", dodal s úsměvem. "Jistě.", odtušil poněkud zmateně Geret. "Žádný drak." Ale uvnitř své mysli to viděl jinak. Na tuto chvíli určitě nikdy nezapomene. Pak jako by si na něco vzpomněl, obrátil se na Viléma: "Připomeňte mi prosím Mistře, že až budu zdráv musím složit Přísahu pomoci před Kalvinem." Lordu Vilémovi se viditelně při těch slovech ulevilo a svou radost se nyní již nesnažil skrývat. Řád byl zachráněn. Nedovedl si představit, co by mohlo způsobit větší rozkol mezi bratry, než hlasování o tom, koho z řádu vyloučit. Tento řád nebyl na takovou možnost připraven. Nahlas však jen řekl: "S tím si nedělej teď starosti Gerete. Myslím, že Kalvin určitě nebude nic namítat." A pevně stiskl Geretovu ruku.
In nomine draco

Ozvěna kroků se šířila tichou chodbou jako úsvit před bitvou. Tiché řinčení ostruh připevněných na kožených botách nevěstilo nic dobrého. Těžké brnění již při prvním pohledu vyplňovalo tělo, které bylo zvyklé jej nosit nejen o slavnostních příležitostech a dávalo tak svému pánu ta nejlepší doporučení. Muž pokročilého věku měl na jinak zachmuřené tváři roztrpčený výraz. Jeho styl chůze naznačoval, že tato místa dobře zná, ač občasné zaváhání by dalo náhodnému přihlížejícímu znát, že již v těchto místech dlouho nepřebýval. Žádná osoba, která by o tom však mohla podat svědectví tu nikde nebyla. Statná postava třímala v levém podpaží helmu pokrytou velkými šupinami - znak Dračích rytířů. Celkový vzhled našeho hrdiny by odradil snad i hladového baziliška. A přesto se ze zšeřelých stínů tmavé chodby vyloupla postava, která zahradila rytíři cestu. "Vítám tě doma bratře Gerete. Mám tu čest vás doprovodit k bratru Vilémovi." "Ustup Jeffe, jistě sám moc dobře víš, proč jsem přijel!" "Ano, ale bojím se, že jsi dorazil pozdě. Kalvin je již jedním z nás." Tato zpráva vyvolala na tváři Gereta hrozivý výraz. Jeho obličej zbrunátněl a hrozil snad každou chvíli vybuchnout a současně přitom rozdrtit i posla špatné zprávy. Přesto však léta výcviku a zkušeností udělala své a rytíř se rychle ovládl. Zdá se, že přesně na tuto kartu sázel i posel. "Bratr Vilém mi jistě vysvětlí jak se mohlo stát, že do našeho řádu byl přijat člen, kterému nesložili Přísahu pomoci všichni členové našeho řádu." "Složili ji všichni až na tebe bratře. Nikdo nevěděl, kde se nacházíš a zda-li jsi vůbec živ. Nedal jsi o sobě několik let žádnou zprávu. Jak jsme tedy mohli vědět, že proti němu budeš mít nějaké výhrady, bratře?" Poslova tvář po této větě nabyla nevinného vzhledu, který naznačoval, že čeká odpověď na jemnou narážku. Každý v tomto řádu věděl, že Geret má proti Kalvinovi velké výhrady. A každý také věděl proč. Před několika lety se Geret zamiloval do Jilny. Byla to mladá a krásná žena, kterou by mu snad každý záviděl. Nikdo tak však nečinil, neboť každý věděl, že Jilna svého milence jen využívá. A pak se setkala, díky Geretovi, s Kalvinem, zbrojnošem Gereta a jeho blízkým přítelem. Také Kalvina Jilna učarovala. Spanilá poběhlice to vycítila a využila jeho slabosti. Nikdo nemohl tušit, že v tu noc bude v Zeleném hradě, jak nazývali rytíři své sídlo uprostřed hvozdu, vyhlášen poplach. Nikdo nemohl vědět, že právě Geret bude nucen tu noc vyjet na pomoc Její Výsosti, která se ocitla v obležení horských trollů. A tehdy je oba našel ve stáji poblíž svého koně. Tu noc bojoval statečně a odvážně. Sám zachránil i dceru Její Výsosti, princeznu Helenu, kterou se snažily trollové unést jako alespoň chabou kořist po nezdařeném útoku. Nikdo nevěděl, že statečnost v tomto boji byla posilněna touhou zemřít, než déle snášet žal ve svém srdci. Jeho prosba však bohy nebyla vyslyšena. Utrpěl několik vážných ran, které se zacelily mnohem dříve, než rána v srdci, kterou mu zanechala Jilna. Získal si tak přízeň samotné Její Výsosti, která však těžko mohla nahradit jeho ztracenou lásku. Ač v srdci věděl, kdo za to mohl, nechtěl si nic takového přiznat a vinil z tohoto činu svého zbrojnoše. Ten se však pod hrozbou jeho hněvu skryl a on ztratil jeho stopu. Také Jilna nelenila a zmizela z dosahu zoufalého rytíře. Několikrát se pokusil nenápadně svého zbrojnoše vyhledat a zabít, ale nikdy neměl štěstí. Až jednou se doslechl o tulákovi, který dle vyprávění byl podobný jeho zbrojnoši. Ihned se jal jej pronásledovat, ale nikdy ho nedostihl. Mnoho let projížděl kraje vzdálené i blízké a hledal ho. Kupředu ho hnala stará zášť a nezhojená rána v jeho srdci. A teď, po tolika letech pátrání, se v opuštěném hostinci dozvěděl od jednoho rytíře, že Kalvin je nejen živ, ale chystá se vstoupit i do jeho řádu! Štval svého koně celou cestu a teď se zdá, že nadarmo. "Nuže pojďme," zasyčel v odpověď, "Nesmíme nechat Viléma dlouho čekat." ... Lord Vilém byl již starší muž. Jeho věk mu však stále nebránil ani v dobrém úsudku, ani ve vládě s mečem. Stále si tedy zachovával své přednosti, díky kterým byl před téměř patnácti lety zvolen Velmistrem Dračího řádu. Nyní seděl ve starém dubovém křesle, jehož hodnota spočívala spíše ve stáří tohoto kusu nábytku, než v jeho pohodlí či kvalitě. Tiše sledoval přes celou místnost poslední plameny blikající nad dohořívajícím kusem dřeva v krbu. Tiché zaklepání a následné skřípnutí dveří jej vyrušilo od jeho vzpomínek na dávné doby. "Pojď dál Jeffe a vítám i našeho tvrdohlavého zbloudilce." "Mistře.", odpověděl s úklonou na pozvání Jeff, taktéž člen řádu, který však byl ze všech přítomných nejmladší. "Jak jsi mohl dopustit, aby se Kalvin stal členem řádu!", vyštěkl bez pozdravu Geret na svého starého přítele a mistra. "Ach, ano děkuji za optání, mám se vcelku dobře. Dna mě dnes tolik netrápí a i má stará rána na hlavě dnes nějak dříme." "Odpusť mi bratře, že jsem poněkud zkrátil svůj pozdrav, ale naléhavý problém mi nedá spát." "Tak zaprvé, ty jsi svůj pozdrav nezkrátil, ale vynechal. A co se týče tvého problému, sám víš, že je jen v tvé duši." odbyl ho tichým, klidným hlasem představený řádu. "To stále není odpověď na mou otázku." Vilém si povzdechl. "Netrpělivý jako vždycky. Vůbec si se za ta léta nijak nezměnil. Dobře. Tak tedy poslouchej. Sám dobře víš, že členem řádu se může stát jen ten, kterého přijali všichni bratři našeho řádu. Kdyby mu jen jediný rytíř odmítl složit Přísahu pomoci, nemohl by být přijat mezi nás. Tak se však nestalo. Kalvin prokázal svou zručnost, odvahu a čisté srdce, které je ochotno pomoci každému jak na cestách, tak v kruhu řádu. Ani já jsem neměl proti němu námitky. Tebe jsme několik let neviděli. Na naši každoroční slavnost jsi nikdy nepřijel. Tak jsi byl zahloubán do své pomsty, že jsi si nevzpomněl ani na svůj řád!" Při těch slovech Geret poprvé zahanbeně sklopil hlavu. Ale Mistr řádu pokračoval: "Nemůžeš nám tedy vyčítat, že když tě nikdo pět let neviděl a ani o tobě neslyšel, že jsme tě považovali za mrtvého. Někteří naši bratři se tě vydali hledat, ale marně. Přesně tedy po pátém roce tvé nepřítomnosti jsme tě prohlásili za mrtvého. Tvůj hlas se pak při všech hlasováních přestal počítat." "Byl jsem v dalekých zemích a můj úkol mi bránil poslat zprávu.", odpověděl Geret nyní již klidným, až skoro zoufalým hlasem. "Tvůj úkol byl jen tvůj úkol. Zaslepil tě tvůj hněv, kterému si dal volný průchod! Pronásledoval jsi nevinného!" "Ne! To je lež!" Vykřikl nyní zas rozvášněně Geret. "Kalvin mě připravil o Jilnu a ty to víš!" Vilém si opět povzdechl. Netušil, že Geret bude po těch letech stále tak zaslepený. Měl to ale čekat. Když ho zpráva o přijetí Kalvina za člena řádu přivedla zpět... Těžko vysvětlovat slepému, že obloha je modrá. Nahlas však jen řekl: "Bude lepší Gerete, když to probereme ráno po snídani. Nyní je již pozdě a po dlouhé cestě jsi jistě unaven. Jedno si však pamatuj. Kalvin je již přijat za plnoprávného rytíře našeho řádu. To nikdo z nás už nezmění. Složil nejen Přísahy pomoci všem členům řádu, ale přespal už i u Dračí hrobky. Nyní je zasvěcený Gerete. Nyní ho již nelze odstranit jen jako nějakou dotěrnou mouchu." Na ta slova se Geret bez jediného slova otočil a odešel. "Co by se stalo, kdyby jej Geret nepřijal za svého bratra?" zeptal se sedící Jeff. "Jeden z nich by musel opustit řád. Vzhledem k tomu, že Geret se nechoval právě nejčestněji a že již byl prohlášen za mrtvého, většina bratrů by asi hlasovala proti němu." "Snad k tomu nedojde.", dodal s nadějí v hlase mladší z rytířů. "Myslím že ne. Na to je Geret příliš chytrý.", dodal Vilém, skrývaje však obavy v hlase. "Snad po těch letech si ještě pamatuje, kde je jeho pokoj.", nadhodil v rohu sedící rytíř s úsměvem, který obavy svého mistra nepostřehl. "A snad nepřijde na to, že jsme po ta léta Kalvina skrývali.", dodal zachmuřeně lord. ... Druhý den u snídaně napětí přímo viselo ve vzduchu. Všichni přítomní rytíři se vyhnuli hlasité zábavě a vzájemnému popichování. Ke konci snídaně povstal lord Vilém a zjednal si ticho. "Bratři, mám pro vás dvě zprávy, které bych vám teď chtěl oznámit. Včera večer nás poctil svou návštěvou potulný mnich řádu Khan. Pobude u nás jen krátce. Chtěl bych vás tímto požádat, abyste mu věnovali svou péči, bude-li o ní žádat." Na ta slova povstal a lehce se uklonil stařec v šedém rouchu, doposud sedící vedle Mistra. Vilém pak pokračoval: "Má druhá zpráva se týká našeho znovuobjeveného bratra. Tímto bych ho rád za nás za všechny opět přivítal mezi námi." Ozvalo se tiché zašumění, ne nepřátelské, ale spíše plné očekávání. Geret povstal a pokračoval v proslovu: "Jak všichni víte, byl jsem dlouhou dobu pryč. Stále jsem se však považoval a stále se považuji za člena tohoto řádu." Tiché přikyvování a občasné souhlasné mručení mu dalo za pravdu. "Dále také víte, že v době mé nepřítomnosti přijal řád nového člena. Já s tím nesouhlasím." Poslední slova pronesl již zvýšeným hlasem ač se snažil zdržet se všech emocí. Také hučení v sálu se poněkud zvýšilo. "Nemůžeme ho vyloučit," ozvalo se zpoza stolu. "A ani nechceme Gerete.", přidal se další hlas. "Své schopnosti již prokázal." Vilém mávnutím ruky zadržel další spor. Bylo na něm vidět, že směr hovoru se ubírá jinam, než by si on přál. A to mu dělalo starosti. On sám by se nerad dostal do situace, kdy by musel hlasovat, který z jeho dvou bratrů musí navždy odejít. "Gerete, víš co to znamená?", ujišťoval se. "Ano vím. Jistě si teď myslíte, že budete muset rozhodnout mezi námi dvěma. Ale rozhodl jsem se jinak." Všichni utichli a plni očekávání Geretova návrhu poslouchali. Geret se nadechl a silným hlasem pronesl: "Žádám ve Jménu Draka o právo meče!" Sál zaplnil hukot, jak jedni mluvili přes druhé. Někteří vyskakovali ze židlí viditelně dotčeni a pohoršeni, jiní nadšeně přikyvovali. Vilém a někteří další jen tiše seděli. Po chvíli se Mistr rozhodl zjednat ticho. Dalo mu hodně práce, než uklidnil rozvášněný dav okolo stolu. "Tiše, tiše", křičel, ale rytíři nebyli dlouho k umlčení. Nakonec se sál přeci jen uklidnil. Vilém naposledy mávl rukou a prohlásil: "Každý z nás má právo v případě pocitu ohrožení tohoto řádu žádat pomoc ve Jménu Draka. Jsme svou přísahou povinováni dotyčnému vyhovět. Nemá cenu zde tedy nyní diskutovat, zda-li bude právo meče uplatněno, ač ještě nikdy tak nebylo činěno vůči jinému členu tohoto řádu. Můžeme se zde pouze dohadovat o tom, zda-li opravdu je řád v takovém ohrožení, aby se někdo mohl dožadovat naší přísahy. Nikdo však nemůže vidět tuto věc v zorném úhlu bratra Gereta a tak nám nezbývá, než mu plně věřit, že se svého práva dožaduje opravdu právem. Je tedy rozhodnuto. ... Mnozí se nad použitím tohoto práva ještě dlouho pozastavovali. Mnozí tvrdili, že méně zkušený Kalvin nemá žádnou šanci v boji na smrt s meči v rukou. Někteří začali dokonce pochybovat, zda-li se vlastně nejedná o úkladnou vraždu ze strany Gereta, jiní však tvrdili, že Geret se svého práva dožadoval opravdu právem a nelze mu jej upírat, ať zní jeho žádost jakkoliv podivně. Nejvíce však všechny rmoutila představa, že za chvíli uvidí umírat jednoho ze svých přátel a to ať už vyhraje souboj kdokoliv. Hrad spíše připomínal nízkou tvrz, na první pohled značně starou, přesto však udržovanou a jistě odolnou vůči jakémukoliv nájezdu. Bezpečnost tvrze byla zajištěna také tím, že se nacházela uprostřed hlubokého lesa, nebo spíše hvozdu, kudy nevedla žádná kupecká stezka a kam se nikdo z prostých lidí neodvážil vstoupit. O tvrzi rytířů navíc téměř nikdo nevěděl. Snad jen Její Výsost a její nejvyšší úředníci, případně Mistři a představení dalších řádů ať už rytířských, církevních, nebo čarodějných. Zkrátka, již po dlouhá staletí zdi této tvrze chránily rytíře spíše před rozmary přírody a před tím, aby se jim po dvoře nepotulovala divá zvěř. Rytíři však nikdy nezapomněli hlídat bránu a to, že jim vlastně nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí nikdy nepodceňovali. O to podivnější pak všem připadalo, jak do těchto končin mohl zabloudit potulný mnich. Nikdo se ho však přímo nezeptal, neboť by bylo nezdvořilé takto zpochybňovat slovo příslušníka církve. Na hliněném dvoře uprostřed tvrze se nyní kupilo asi třicet rytířů, uprostřed nichž zůstalo volné, asi deset metrů široké, prostranství, kde mělo za chvíli dojít k souboji dvou mužů na život a na smrt. Opodál kruhu a stranou všech přítomných stál potulný mnich, který se nabídl, že by mohl svými léčitelskými zkušenostmi pomoci alespoň zraněnému vítězi. Naproti a také mimo hlouček stál Lord Vilém s Jeffem. Právě k nim přistoupili oba válečníci a Vilém se ještě naposledy zeptal: "Opravdu Gerete si myslíš, že toto je to nejlepší řešení? Jsi přesvědčen, že jsi opravdu nezneužil Jména Draka zbytečně jen pro svůj vlastní záměr?" Geret nyní zaváhal jen na chvíli. Možná že uvnitř ho přeci jen hlodaly pochybnosti, ale byla by to hloupost je nyní dávat veřejně najevo. Navenek klidným hlasem odpověděl. "Lorde jsem přesvědčen, že jednám ve prospěch řádu." Kalvin stál lehce pobledlý vedle něj. Toho dne nebyl na společné snídani, neboť měl ještě jiné úkoly, které mu v tom zabránili. Velmi rychle se však od svých bratří dověděl k čemu při společném jídle došlo. Ale i kdyby se snídaně zúčastnil, nemohl by nic jiného dělat, ani nic namítat. Rytíř využil svých práv a on nemohl výzvu nepřijmout. Gereta si po všech těch letech stále vážil. Ten den jej ještě navštívil a prosil ho o odpuštění. Odvolával se na jejich dávné přátelství a snažil se zlomit Geretovu zatvrzelost. Nechtěl bojovat se svým přítelem, i když ho Geret za něj již nepovažoval. Všechno naléhání však bylo marné. Zatvrzelý Geret to vše pochopil jen jako snahu zbabělce vyhnout se souboji a slova Kalvina se minula účinkem. Nyní již nebylo zbytí. Lord dal kývnutím souhlas k počátku souboje. Oba vstoupili doprostřed kruhu svých bratrů a připravili se na souboj. Jejich tasené dlouhé meče se chladně leskly v poledním slunci. V tuto denní dobu se tak nikdo z obou rytířů nemohl vymlouvat na oslepení sluncem, nebo na špatnou stranu. Oba měli nyní stejné šance na úspěch. Geret byl o mnoho zkušenější v boji, než vlastně nováček řádu Kalvin. Na druhou stranu Kalvina držela na nohou víra v jeho nevinu a odvahu mu dodávala i situace, kdy si byl plně vědom, že zde jde o jeho život, neboť bojuje proti silnějšímu soupeři. Byl také mnohem mladší a tedy i pružnější, než naopak silnější Geret. Navíc dříve často trénovali spolu a tak oba znali dobře své finty. Souboj započal. Ani jeden z protivníků se do boje příliš nehrnul. Oba byli dostatečně zkušení, než by se vrhli na nepřítele hned. Chvíli kolem sebe kroužili a pak se Geret rozhodl pro rychlý útok s předstíraným sekem na rameno. Kalvin tento trik znal a lehce jej odrazil. Využil soupeřova odkrytí a provedl sek na Geretovu odkrytou holeň. Geret však snadno tento útok vykryl a oba od sebe opět odskočili. Dlouho se snažili přelstít jeden druhého, ale ani jednomu se to nedařilo. Všechny kryty a útoky oba znali a oba byli i dosti zkušení, aby se vyhnuli školáckým chybám. Geretovy údery však nabývaly na účinnosti. Uměl také lépe šetřit dechem a brzy si Kalvin uvědomil, že jeho soupeř bude mít za chvíli navrch. Oba měli již četné drobné rány, ale ani jeden takovou, která by ho výrazněji omezovala v boji. Spíše se jednalo o drobné povrchní řezné rány, které ani mnoho nekrvácely. A tehdy Kalvina napadla spásná myšlenka. V době, kdy se ukrýval před Geretem se stále připravoval na vstup do tohoto řádu. Jeho učitelem nebyl nikdo jiný, než Lord Vilém. Zkusí použít fintu, kterou se naučil od svého učitele. Jak si usmyslel, tak i učinil. Při jednom opětovném Geretově nezdařeném výpadu uskočil na stranu méně, než by kdo očekával a svým mečem se nekryl proti případnému druhému útoku, ale svůj meč, pomáhaje si i druhou rukou, zapřel tak, aby na něj Geret sám naběhl. Geret tuto fintu znal, ale nepoužíval ji, neboť byla vždy velmi riskantní. Kdyby soupeř na meč nenaběhl, nebo se mu vyhnul, obránce se prakticky následujícímu útoku mohl jen těžko bránit, neboť do této akce musí vždy zapojit i druhou ruku se štítem. Nečekal tedy, že jí zná i Kalvin. Na poslední chvíli se pokusil vyhnout nevyhnutelnému. Výsledek však byl úspěšný jen zčásti. Na meč nenaběhl svou plnou vahou, ale ani se mu nepodařilo jej minout. Skřípot pancíře značil že meč po prvním sklouznutí se zarazil na místě styku dvou jeho plátů a počal se nořiti hlouběji do své oběti. Hned na to ucítil ostrou bolest ve svém boku. Zaskočen odstoupil od svého soupeře a umožnil mu tak opět vstát a připravit se na další útok. Ostrá pulzující bolest ho však připravila o poslední zbytky soudnosti. Jako smyslů zbavený se s hrozivým řevem vrhl na svého soka. Kalvin nyní odrážel jeden úder za druhým a na vlastní útok v tu chvíli neměl ani pomyšlení. Takto Gereta ještě nikdy neviděl. Pádné údery postrádající jakoukoliv válečnou logiku jej počaly vyvádět z míry. Toto nebyl souboj, na který byl vycvičen. Po chvíli se Kalvinovi zlomil meč, ale Geret jakoby vůbec nevnímal. Po několika dalších snahách odrazit Geretovy útoky zbytkem čepele a štítem se vyčerpaný Kalvin dopustil velké chyby. Nevykrytá rána dopadla na jeho přilbici. V jeho hlavě se ozvalo temné zahučení, třesk, jakoby se rozbilo tisíc skleněných váz současně. Již si ani neuvědomil, jaké měl štěstí, neboť Geret ve svém stavu chybně vedl úder a meč dopadl na Kalvinovu hlavu plochou a ne břitem. Náhle si připadal lehký jako jarní vánek a jeho mysl pomalu přestávala sledovat reálný svět. Když Geret uviděl, jak pod jeho ranou Kalvin odlétl stranou a nezvedá se ze země, jeho šílenství jej opustilo. Teď jen musí dokončit tento souboj tak, jak určují pravidla. Přistoupil k nehybnému Kalvinovu tělu a svůj meč obrátil špicí dolů. Poté jej pozvedl a zvolal: "Ve Jménu Draka přijmi tento trest!" Jeho pohled se vznesl k oblakům a pak pomalu klouzal dolů. Náhle však jeho zrak spočinul na něčem, co zahlédl za zády svých přihlížejících bratří. V místech, kde původně stál potulný mnich se nyní tyčil obrovský zelený drak. Jeho hlava čněla snad do dvojnásobné výše, než strážní věž tvrze, která byla vidět v povzdálí. Zelené šupiny se matně leskly v poledním slunci a stále měnily odstín své barvy, jak drak zvolna dýchal. Největší hrůzu však naháněly drakovy oči. Temné jako ty nejtmavší smaragdy, avšak s mnohem kouzelnějším leskem. Byly chladné, ale přesto přátelské. Zdálo se spíše, že drak se zájmem vyčkává, než že by se chystal na někoho zaútočit. Jeho pohled sledoval Gereta. Hadí jazyk co chvíli opouštěl dračí tlamu, ale jinak se drak sotva hýbal. Poté si drak zívl, a Geret tak krátce zahlédl jeho obří čelisti. Drak lehce sklonil hlavu na stranu, jakoby si chtěl Gereta tentokrát prohlédnout z poněkud jiného úhlu. Geret nebyl schopen slova, natož vrazit meč do hrudi omráčeného rytíře. Pomalu se mu v mysli drala dopředu myšlenka, která nebyla nijak příjemná. Začínal si uvědomovat, jak byl pošetilý. Jeho slepá nenávist ho dovedla až skoro na pokraj záhuby. Poslední roky vlastně nesloužil svému řádu, ale sám sobě. Celou tu dobu ho hnala myšlenka usmrtit svého přítele, kterého si opředl svou fantazií tak, aby ospravedlnil jeho případné zabití. A teď dokonce málem potřísnil krví tu nejsvatější přísahu řádu. To vše se mu nyní hnalo hlavou, jak splašené stádo gazel. Jeho ruce držící meč pomalu poklesly a jeho ústa jen tiše zašeptala: "Odpusť." A pak, ustoupiv o krok stranou, si uvědomil svou bolest v boku. Ztratil mnohem více krve, než si byl doposud ochoten připustit. Jeho kolena se mu podlomila a brzy jeho mysl již halila měkká mlha nevědomí. ... Když se probral, ležel v malé místnosti vonící po mnoha bylinách. Na stolku po jeho pravé ruce hořela olejová lampa a za ní, na druhé posteli, tiše oddechoval ze spánku Kalvin. Pomyslel si, jak asi bude moci nahradit svému příteli toto příkoří, kterého se na něm dopouštěl posledních několik let. Dveře pokojíku se tiše otevřely a dovnitř vstoupil Vilém a Mistr léčitel Dračího řádu. "Á tak přeci jen se již náš zdatný rytíř probudil." Prohodil Vilém polohlasně směrem ke Geretovi a na tváři mu hrál špatně skrývaný úsměv. Mistr léčitel usedl na židli vedle Gereta. Odhrnul deku a prohlédl si jeho obvaz na boku. "Teda řeknu ti Gerete, ty máš velké štěstí, že tu byl ten potulný mnich. Já sám bych tě z toho těžko vykurýroval. I když přiznám se, že jsem doposud o jeho řádu Khan nikdy neslyšel. Bude asi nejspíš nějaký nový." "Kde je ten drak?", zašeptal Geret. "Drak?", opakoval udiveně léčitel a nechápavě pohlédl na Viléma. Ten se netvářil o nic méně překvapený, než jeho průvodce. "Jaký drak Gerete? Viděl jsem celý tvůj souboj, ale žádného draka jsem nezahlédl. Tak mě napadá, ránu do hlavy snad dostal Kalvin, ne?" "No možná, že blouznil a teď se mu to promítá do mysli.", konstatoval Mistr léčitel. "Souboj jsem sice neviděl, byl jsem v tu dobu mimo tvrz, ale z vyprávění ostatních bratrů jsem taky nepostřehl přítomnost žádného draka. A o něčem takovém by se mi jistě zmínili.", dodal s úsměvem. "Jistě.", odtušil poněkud zmateně Geret. "Žádný drak." Ale uvnitř své mysli to viděl jinak. Na tuto chvíli určitě nikdy nezapomene. Pak jako by si na něco vzpomněl, obrátil se na Viléma: "Připomeňte mi prosím Mistře, že až budu zdráv musím složit Přísahu pomoci před Kalvinem." Lordu Vilémovi se viditelně při těch slovech ulevilo a svou radost se nyní již nesnažil skrývat. Řád byl zachráněn. Nedovedl si představit, co by mohlo způsobit větší rozkol mezi bratry, než hlasování o tom, koho z řádu vyloučit. Tento řád nebyl na takovou možnost připraven. Nahlas však jen řekl: "S tím si nedělej teď starosti Gerete. Myslím, že Kalvin určitě nebude nic namítat." A pevně stiskl Geretovu ruku.

Autor:ERRT God